Perspektivy tématu výkonové motivace v kinantropologii

15.12.2010 23:22

 

Perspektivy tématu výkonové motivace v kinantropologii

The Perspective on the Achievement Motivation in Kinathropology

Daniela Stackeová

katedra fyzioterapie, FTVS UK Praha

 

STACKEOVÁ, D. Perspektivy tématu výkonové motivace v kinantropologii. Česká kinatropologie, 1, 2010, 14. str. 9-18. ISSN 1211-9261

 

Abstrakt

Článek analyzuje problematiku výkonové motivace z pohledu psychologie sportu. V úvodu přináší revizi základních pojmů tohoto tématu a poté přehled nejčastěji užívaných diagnostických metod. Srovnává tradiční pohled psychologie sportu na výkonovou motivaci se současným přístupem, kdy je výkonová orientace posuzována jako osobnostní vlastnost a její maximalizace, důležitá ve sportu, může být z hlediska osobnostní perspektivy a duševního zdraví rizikovým faktorem.

Klíčová slova: motivace, výkonová motivace, výkonová orientace, psychodiagnostika, psychologie sportu

 

Abstract

The paper deals with a problem of the achievement motivation from the view of sport psychology. There is an overview of the basic terms at the beginning of the paper and then the overview of the psychological tests focused on achievement motivation in the second part. It compares the traditional view of sport psychology with current approach to this problem in which achievement orientation is understood like an important personality trait. Sport psychologists are looking for the way how to maximize it but it must be considered to be a risk factor of the mental health in some cases too (by persons with predisposition to this).

Key words: Motivation, Achievement Motivation, Achievement Orientation, Psychodiagnostics, Sport Psychology

 

Výkonová motivace je jedním z nejfrekventovanějších témat psychologie sportu a celé sportovní praxe (Hošek, Slepička, Hátlová, 2006). Termíny užívané v tomto kontextu jsou často mezi sebou zaměňovány či mylně interpretovány, proto na úvod jejich stručnou revizi.

V běžném jazyce je často slovem motivace označován spíše motiv či motivy, tedy pohnutky, vedoucí nás k nějaké činnosti, její cíle. Například motivem k provádění pohybových aktivit může být upevnění zdraví, snížení tělesné hmotnosti nebo zvýšení zdatnosti, motivem ke sportovní kariéře touha být slavným, obdivovaným, vyhovět přání rodičů apod. Motivaci pak chápeme jako psychický proces, který obsahuje tři složky: nasměrování k nějaké činnosti, energetizaci neboli intenzitu tohoto nasměrování a perzistenci motivace neboli délku setrvání v této činnosti (Nakonečný, 1997, 1998). Pokud hovoříme o výkonové motivaci, i zde musíme brát v úvahu všechny tři její složky a při snaze o její cílené ovlivnění je diferencovat.

V různých studiích zaměřených na motivaci k provádění pohybových aktivit je zpravidla zjišťována tzv. motivační struktura a hierarchie motivů, tzn., jaké motivy jsou pro daného jedince důležité a míra jejich důležitosti.

Motivace chápána jako psychický proces je jevem dynamickým a s dynamikou motivace souvisí i dynamika hierarchie motivů. Jako primární motivace, resp. primární motivy, bývá označována motivace před započetím dané aktivity, bez předchozí zkušenosti, jako sekundární motivace pak motivace vyvíjející se v průběhu této zkušenosti.

Výkonová motivace se zabývá vlivem motivačních tendencí na reálný výkon jedince. Obecně lze výkonovou motivaci definovat jako tendenci dělat něco lépe. V tomto kontextu uvažujeme o dvou základních motivech: motivu úspěšného výkonu a motivu vyhnutí se neúspěchu, které jsou utvářeny tzv. výkonovými potřebami (potřebou úspěšného výkonu a potřebou vyhnutí se neúspěchu) spolu s dalšími činiteli. Zmíněné výkonové potřeby řadíme mezi tzv. ego-vztažné potřeby, které se utvářejí s rozvojem Já (Man, Hrabal ml., Pavelková, 1984). Pavelková (2002) tvrdí, že jsou sekundární (získané) a generalizované, v čemž se s jinými autory (Hošek, 1986) neshoduje.

Potřeba úspěšného výkonu řadící se do skupiny potřeb potvrzení vlastního já (tzv. evalvace Ega) a potřeba vyhnutí se neúspěchu jako potřeba obrany já (zabránění tzv. devalvaci Ega) jsou na sobě nezávislé, netvoří spojité bipolární kontinuum, kde by existence jedné vylučovala působení druhé. Mohou se vyskytovat současně a jejich nestejná úroveň působení určuje výslednou tendenci chování jedince ve výkonovém kontextu. Výsledná motivační tendence je vnitřní psychogenní činitel, dispozice, rys jedince, jenž se aktualizuje v přítomnosti určitých situačních i dalších endogenně podmíněných činitelů a je zdrojem rozdílů mezi jedinci (Vaněk, Hošek, Man, 1982). Stejně tak Pavelková (2002) poukazuje na to, že výsledné chování má determinaci dispoziční a situační.

Badatele, zabývající se tématem výkonové motivace, můžeme formálně rozdělit do dvou výzkumných větví – první větev vznikla v americkém kontextu v 50. letech a byla reprezentovaná McClellandem, druhá, evropská (německá) větev spadala do 60. let a byla zastoupená Heckhausenem. Obě větve definovali motivaci k výkonu jako výslednou tendenci emocionálního konfliktu mezi kladnými tendencemi přiblížení (očekávání úspěchu) a vyhnutí se (obava z neúspěchu) (Schuler, Prochaska, 2003). Tato teorie je ve sportovní psychologii velmi známá a v řadě studií bylo ověřeno, že dlouhodobě úspěšní sportovci patří do první zmíněné skupiny. Typickými projevy zaměření na úspěch jsou optimismus a tvrdá práce.

V návaznosti na práce McClellanda, hlavně však Heckhausena coby evropského autora bližšího českému prostředí, pracovala řada českých autorů v 70. a 80. letech na tématu výkonové motivace v menších kolektivech, takže vzhledem k propojenosti jejich výzkumné činnosti nelze uvést jednoznačnou diferenciaci názorů jedinců, tzn. nelze odlišit pojetí Mana, Pavelkové, Hoška, Hrabala či Hrabala ml. V mnoha publikacích se také výzkumné závěry a z nich odvozená teoretická tvrzení často opakovala pouze s lehkou obměnou či doplněním výsledků nebo členové výzkumného kolektivu publikovali stejné výsledky samostatně (Niedobová, 2007). V psychologii sportu se tématu výkonové motivace u nás věnovalo několik autorů. Průkopníkem v této oblasti byl prof. Václav Hošek a poté rovněž prof. František Man (Vaněk, Hošek, Man, 1982, Hošek, 1979, 1982, 1986 a další). Hošek dával od počátku do souvislosti výkonovou motivaci s aspirační úrovní. Definoval experimentálně pojem "hyperaspirativnost" a prokázal, že se kryje s potřebou výkonu definovanou Atkinsonem. Zde viděl spojovací můstek mezi výkonovou motivací a vůlí, jejíž je aspirační úroveň okrajovou složkou (Hošek, osobní sdělení, březen 2009).

Potřeba úspěšného výkonu se vyvíjí již od třetího až čtvrtého roku dítěte, což lze odůvodnit kumulací zkušenosti s požadavky a hodnocením. Vzhledem k tomu, že prvním nejbližším člověkem, uplatňujícím nároky vůči dítěti, je matka, jsou hlavním činitelem utváření této potřeby mateřské nároky na samostatnost a přesnost výkonu dítěte (Hrabal ml., Man, Pavelková, 1984). Dítě s převažující potřebou úspěšného výkonu má tendenci přičítat úspěch svým pozitivním vlastnostem, zatímco neúspěch je většinou ochotno přičíst nedostatečnému vynaložení sil. Podmínkou vhodnou pro vývoj potřeby úspěšného výkonu je hodnocení spjaté s vysokými nároky a přitom kladné. Kromě působení matky ovlivňuje vývoj potřeby úspěšného výkonu i výkonová orientace rodičů jako motivační vzor chování. Potřeba úspěšného výkonu se rozvine, pokud byl jedinec v dětství většinou patřičně odměňován nebo chválen za dobrý výkon (Hrabal ml., Man, Pavelková, 1984).

O výkonové motivaci tedy uvažujeme jako o důležité charakteristice osobnosti označované též často jako výkonová orientace. Jedinec výkonově orientován vede své aktivity k maximalizaci jejich výsledku, nejlépe měřitelného či jinak objektivizovatelného výkonu. Je jasné, že tato vlastnost je do jisté míry zdravá a nezbytná pro naši seberealizaci, na druhou stranu výkonová orientace jako kompenzační, resp. hyperkompenzační mechanismus může mít pro osobnost daného jedince spíše negativní dopad. Vzhledem k specifickému postavení vnímání tělesné zdatnosti a výkonnosti v rámci celkového sebepojetí se setkáváme s tímto jevem i selektivně, tzn., že se výkonová orientace jedince projevuje jen v oblasti tělesné výkonnosti a souvisí s jeho tělesným sebepojetím.  V psychologii je tento jev spojován s tzv. ego-defenzivními mechanismy. Je používán termín „síla osobnosti“. Čím „slabší“ osobnost, tím silnější je touha po maximálním výkonu, úspěchu, sebepotvrzení a tím silněji nastupují v okamžiku neúspěchu tyto ego-defenzivní mechanismy (Nakonečný, 1997, 1998) jako specifický projev potřeby vyhnout se selhání, kterou u „slabých“ osobností popisuje Hošek (Hošek, 1979). Takoví jedinci se věnují dané aktivitě, v tomto případě sportu, s hlavním motivem získání vítězství a riziko zanechání dané činnosti v okamžiku neúspěchu je velmi vysoké. Nutno ovšem v tomto kontextu (a v kontextu celé stati) jasně definovat, co považujeme za „výkon“. V „tradiční“ psychologii sportu je výkonem chápán zpravidla úspěch ve sportovní soutěži (kdy pak třeba brát do úvahy další motivy vycházející z potřeb jako např. potřeba prestiže apod.) či individuální zlepšení v podávaném sportovním výkonu v dané soutěži. V kontextu pohybových aktivit můžeme jako výkon chápat např. individuální zlepšení v konkrétní pohybové aktivitě, např. závazek uběhnout 10 km v určitém čase, nebo také můžeme jako výkon chápat minimalizaci podkožního tuku a dosažení ideálního vzhledu postavy cvičebními postupy. Ve školním prostředí pak rozumíme výkonem žáků či studentů učební činnost. V psychologii práce a řízení rozumíme výkonem pracovní výkon. Od obecného pojetí „výkon jako zlepšení se“ se pak v praxi dostáváme k výrazným rozdílům v rámci odlišnosti mezi druhy výkonů a zpětnou vazbou onoho zlepšení se.

S pojetím výkonu souvisí i sociokulturní a filozofické vnímání tohoto fenoménu. Hogenová (2005) jej zmiňuje ve své práci, kde píše: „Výkony jsou odpovědi, jsou to odpovědi vůle k moci, a proto se život ve výkonové společnosti proměňuje na závod bez konečného cíle, ve kterém můžeme skončit jen v naprostém vyčerpání a sebezničení. Je třeba znovu najít cestu k bytostnému tázání…K pravému životnímu výkonu patří péče o duši.“

V kontextu výkonové motivace je uváděno rozdělení na „extrinsic“, vnější, a „intrinsic“, vnitřní motivaci. Získání vítězství, obdivu, finanční odměny či jiné výhody jsou typickými příklady vnějších motivů. Radost z provádění dané pohybové aktivity, „mistrovství“ neboli dokonalé zvládnutí daného úkolu související s prožitky flow jsou typickými příklady vnitřních motivů. Převaha „vnějších“ motivů nad „vnitřními“ je vždy riziková z hlediska perzistence motivace v okamžiku neúspěchu v soutěži.

V psychologii sportu bývá rovněž zmiňována klasifikace sportovců na ty, u kterých převažuje tzv. ego orientace („ego orientation“), tedy hlavní motivace se vztahuje k získání úspěchu a obdivu, či úkolová orientace („task orientation“), tedy zaměření na zvládnutí úkolu, na danou činnost a na zdokonalení v ní (Duda a kol., 1989). Setkáváme se rovněž s termíny „mastery orientation“ či „mastery goal orientation“, orientace na mistrovství, a „competitive orientation“, závodní orientace.

Motivace je procesem dynamickým a její aktuální hladina (označovaná zpravidla jako motivovanost), ovlivněná řadou vnějších i vnitřních faktorů, je důležitým ukazatelem aktuálního psychického stavu determinujícím aktuální výkon (Hošek, 1986, 2003).

Hladina motivovanosti přímo souvisí s hladinou aktivace, někdy označovanou též jako motivační vzrušení. Na fyziologické úrovni je tento stav spojen s přípravou organismu na svalovou práci a s mobilizací energetických zdrojů. Vztah aktivace a výkonu je vyjádřen tzv. Yerkes - Dodsonovým zákonem, někdy též označovaném jako zákon obrácené U-křivky. Optimální aktivační úroveň je různá pro různě náročné výkony. Vyšší úroveň aktivace je nepříznivá zejména pro činnost spojenou s komplexními a obtížnými úkoly, naopak je žádoucí pro úkoly spojené s rutinními, monotónními úkony, ve sportu se jedná o výkony náročné na sílu či vytrvalost. Každý jedinec má odlišnou optimální úroveň aktivace, což je dáno především mírou vzrušivosti, jednou ze základních temperamentových charakteristik osobnosti (Hošek, 1986).

Výkonová motivace je důležitým tématem i pro jiné obory aplikované psychologie, tradičně pro pedagogickou psychologii (Hrabal ml., Man, Pavelková, 1989) a v posledních letech především pro psychologii práce a řízení, kde je užíván termín motivační profil člověka. V rámci tohoto profilu je zjišťováno situační zaměření kontra perspektivní zaměření (zaměřenost na současnost či na budoucnost), individuální orientace kontra skupinová orientace (orientace na osobní prospěch či na prospěch skupiny), osobní orientace kontra neosobní orientace (orientace na vztahy s lidmi a komunikaci kontra „neosobní“ aktivity), činorodost kontra pasivita, orientace na úspěch kontra orientace na obsah činnosti, ekonomický prospěch kontra morální uspokojení (Mayerová, 1997).
Nutno zmínit i pojem self efficacy, překládaný nejčastěji jako pojetí vlastní efektivnosti či účinnosti, s nímž se setkáváme v Bandurově teorii sociálního učení (Bandura, 1997). Jak souvisí s motivací? Má přímý vliv na aspirační úroveň daného jedince a tím i na jeho výkonovou motivaci. Ve sportovní praxi to znamená, že při nízkém self efficacy se budeme vyhýbat soutěžní konfrontaci se soupeři, které považujeme za lepší, i když bychom v soutěži s nimi mohli obstát (nízká aspirační úroveň), zatímco při vysokém self efficacy budeme vyhledávat konfrontaci se soupeři vysoké výkonnosti, resp. takové, jakou očekáváme sami od sebe (vysoká aspirační úroveň). Jedním z psychologických benefitů sportu je ovlivnění self efficacy díky tomu, že sportovní aktivita dává jedinci reálnou zpětnou vazbu o možnostech jeho výkonu, což se díky mechanismu transferu projevuje i v jiných druzích výkonu v jiných oblastech života, tzn., že sekundárně může formovat výkonovou motivaci daného jedince. Problematikou self efficacy ve sportu se podrobně zabývala Deborah Feltz, která kladla důraz nejen na pojetí vlastní účinnosti u sportovců, ale i u trenérů. U kolektivních sportů zavedla označení týmové self efficacy (Feltz a kol., 2008).

Nabízí se otázka, zda motivace nezbytná pro úspěch ve vrcholném sportu je z psychologického hlediska „zdravá“. Při užití běžných psychodiagnostických metod k měření hladiny úzkosti bývají často hodnoty naměřené u sportovců ve fázi intenzivní přípravy ve srovnání s normou populace nadprůměrné. Zaměřenost na výkon spojená s vyšší hladinou napětí se může stát pro sportovce stavem, bez kterého se nedovede obejít. To bývá typickým problémem konce kariéry vrcholných sportovců, kteří se pak často opět vrací k aktivnímu soutěžení s odůvodněním, že bez přípravy na soutěž mají psychické obtíže, trpí pocity prázdnoty, úzkostmi apod. (Hošek, 1986). Tyto obtíže mohou být do značné míry podmíněny i biologickými změnami spojenými s absencí tréninkové zátěže. Právě kombinace těchto dvou mechanismů jejich vzniku může být u některých jedinců (a některých sportovních odvětví, např. vytrvaleckých sportů) příčinou psychických stavů splňujících kritéria závažné psychopatologie.

 

Možnosti diagnostiky výkonové motivace

Projekční metody

Tématicko-apercepční test (TAT)

Nejužívanější metodou měření výkonové motivace je projektivní technika Tématicko-apercepčního testu (TAT), původně sestavena Murraym a pro účel měření výkonové motivace rozvíjena v 50. letech na Harvardské univerzitě McClellandem se spolupracovníky, pro niž byly vyvinuty i skórovací klíče obsahové analýzy příběhů (Vaněk, Hošek, Man, 1982).

Tento test byl test původně poprvé uveden Murraym a Morganovou v roce 1935 jako průřezová metoda odhalování skrytých fantazií pacientů, založená na mechanismu projekce. Ten lze podle autorů vysvětlit prostřednictvím dvou psychologických tendencí:

  1) Když zkoumaná osoba interpretuje komplexní sociální situaci, vypovídá o sobě a vychází přitom ze svých zkušeností a přání.

  2) Také při psaní příběhu je tato fikce převážně vědomým či nevědomým vyjádřením zkušeností a fantazií.

Podle Vaňka, Hoška, Mana (1982) se pak příběhy TAT vyhodnocovaly prostřednictvím metody obsahové analýzy, na jejímž základě vznikly dva nejznámější systémy skórování – v anglicky mluvících zemích McClellandův skórovací systém pocházející z 50. let, v německy mluvících zemích pak Heckhausenův skórovací systém z 60. let. V Evropě bývá častěji užíván Heckhausenův Test tematické apercepce. Test byl revalidizován v českých zemích Hoškem a Manem.

 

Dotazníkové metody

Dotazníky se v oblasti výkonové motivace používaly podle Hrabala ml., Mana, Pavelkové (1984) zpočátku spíše k měření potřeby (motivu) vyhnout se neúspěchu v rámci měření úzkostnosti.

Podle způsobu validizace, prováděného vždy prostřednictvím metody faktorové analýzy, lze

rozdělit dotazníky měření výkonové motivace na dvě skupiny:

 1. monofaktorové, chápající výkonovou motivaci jako obecný (G) faktor

  2. multifaktorové, pojímající výkonovou motivaci jako heterogenní konstrukt.

  Jak shrnují Hrabal ml., Man, Pavelková (1984), mají dotazníkové metody oproti metodám

  projektivním vyšší reliabilitu, ale na druhou stranu také nižší konstrukční validitu.

 

Dotazník motivace k výkonu LMI

Němečtí autoři Heinz Schuler a Michael Prochaska vydali Dotazník motivace k výkonu LMI v roce 2000 a první české vydání bylo v r. 2003. Autorka české verze je Simona Hoskovcová.

Dotazník je možné užít od 16 let. Doba jeho administrace je 30-40 min.

Cílem konstrukce LMI byla formulace široce pojatého konceptu motivace k výkonu v profesním kontextu. Osobnostně teoretické pozadí tvoří chápání motivace k výkonu jako podíl osobnosti na vlastní výkonnosti.

LMI se skládá ze 17 dimenzí (škál) motivace k výkonu v profesním kontextu: vytrvalost vs. kompenzační úsilí, dominance vs. hrdost, angažovanost vs. ochota učit se, důvěra v úspěch vs. preference obtížnosti, flexibilita vs. samostatnost, flow vs. sebekontrola, nebojácnost vs. orientace na status, internalita vs. soutěživost, cílevědomost.

Výsledkem LMI je celková hodnota motivace k výkonu i hodnoty pro jednotlivé škály.

Každá škála je reprezentována 10 položkami, celkem dotazník obsahuje 170 položek.

K dispozici jsou normy pro českou populaci a orientačně jsou uvedeny i původní německé normy.

 

Dotazník výkonové motivace (D-M-V)

Další diagnostickou metodou vhodnou k užití ve sportovní praxi je Dotazník výkonové motivace (D-M-V). Jeho autory jsou Pardel, Maršálková a Hrabovská (SR).

Dotazník je modifikací Hermansova testu. Obsahuje 50 položek měřících tři subškály: všeobecnou výkonovou motivaci, anxietu podporující a anxietu brzdící výkon.

Dotazník je možné užít od věku 17 let.

Čas potřebný k jeho administraci je 25 minut, čas potřebný k vyhodnocení 10 min.

Pardel, Maršálová a Hrabovská (1983) uvádějí, že si zvolili původní holandský Hermansův

dotazník výkonové motivace (PMT) k překladu proto, že nejlépe vyhovoval požadavkům

vyplývajícím ze soudobé teorie výkonové motivace.

Škála výkonové motivace má 44 položek. U této škály jsou zdůrazněny hlavní sytící položky, analogické s 10 oblastmi chování jedince, u nichž je tendence dosáhnout úspěchu vyšší než tendence vyhnout se neúspěchu:

  1) realistické stanovení aspirační úrovně

  2) vyšší internalita ve smyslu Rottera (zodpovědnost za své výkonové chování)

  3) vyšší sociální mobilita

  4) v úkolech střední obtížnosti vyšší vytrvalost

  5) silnější tendence dokončit úkol

  6) dynamická časová percepce a čas je považován za rychle plynoucí

  7) větší orientace na budoucnost

  8) při výběru partnera větší přihlížení ke kompetenci než k sympatiím

  9) vyhledávání uznání za dobrý výkon

  10) rád vykonávat práci dobře (Hrabal ml. , Man, Pavelková, 1984).

Další přednost dotazníku spočívá v tom, že je při posuzování pravděpodobnosti úrovně dosažení výkonu zohledněn také motiv vyhnutí se neúspěchu (vztaženo ke škále úzkostnosti brzdící výkon, tvořené 26 položkami) a umožňuje zachytit mírný a přitom optimální stav napětí umožňující lepší výkon (vztaženo ke škále úzkostnosti podporující výkon, čítající 19 položek) (Pardel,Maršálová a Hrabovská, 1983).

 

Dotazník pro měření výkonové motivace MOVYK

Autory tohoto dotazníku byli Hošek, Man a Klíma (Hošek, 1982). Obsahuje 40 položek, z nichž 20 skóruje pro naději na úspěch a 20 pro strach z neúspěchu. Položky mají charakter 9bodové posuzovací škály od -4 (velmi silný nesouhlas) do +4 (velmi silný souhlas).

 

Schmaltův semiprojektivní test Leistungs-Motivation-Gitter (L-M-G)

Lze zmínit u této skupiny dotazníků i Schmaltův semiprojektivní test Leistungs-Motivation-Gitter (L-M-G) neboli výkonovou motivační mříž z r. 1976, který byl rovněž přeložen a ověřen i v ČR. L-M-G lze použít pro děti mezi 8. a 12. rokem a pokrývá prostřednictvím 18 vyobrazených situací 6 základních oblastí:

  1) manuální činnosti

  2) hudební činnosti

  3) školní činnosti

  4) samostatné činnosti

  5) pomoc poskytující činnosti

  6) sportovní činnosti (Hrabal ml. , Man, Pavelková, 1984).

 

Dotazník TEOSQ - Task and Ego Orientation in Sport Questionnaire

Tento dotazník byl vyvinut a standardizován Dudou a Nichollsem (1989) za účelem zjišťování míry tzv. ego a úkolové orientace.

Dotazník obsahuje celkem 13 položek, 7 z nich zaměřených na úkolovou orientaci a 6 na ego orientaci. Dotazovaní dostávají před administrací testu pokyn, aby si vzpomněli na období, kdy se cítili ve sportu úspěšní a na testové otázky odpovídali tak, jak by odpovídali v tomto období. Odpovědi jsou zakotveny na číselné škále od jedné do pěti s verbálním vyjádřením.

Dotazník je dostupný i s on-line vyhodnocením (v anglickém jazyce) na adrese http://www.brianmac.co.uk/teosq.htm.

Příklady otázek zaměřených na zjišťování úkolové orientace:

Ve sportu se cítím nejlépe, když:

se učím něčemu, co mě baví

když se učím něčemu novému a rád to procvičuji, abych novou dovednost zvládl co nejlépe

Příklady otázek zaměřených na zjišťování ego orientace:

Ve sportu se cítím nejlépe, když:

ostatní chybují a já ne

jsem jediný, kdo dokáže správně hrát, cvičit

jsem nejlepší.

 

Perspektivy tématu výkonové motivace

V původních pracích věnovaných výkonové motivaci v rámci psychologie sportu ústí toto téma do praktických doporučení v oblasti výběru talentů či ke koncepci motivačního výcviku.

Vrcholný sport prošel u nás po r. 1989 transformací, která přinesla řadu změn inspirujících i k revizi odborného pohledu na problematiku výkonové motivace. Profesionální sportovci jako hlavní předmět zájmu sportovní psychologie mají zpravidla již od začátku své sportovní kariéry výkonovou motivaci vysokou. V průběhu sportovní přípravy jsou vystaveni řadě stresujících podnětů a nároky na jejich psychickou odolnost jsou vysoké. Předpokládáme, že výkonová motivace je pro ně „hnací silou“, která jim umožňuje všechny nároky zvládat a sportovní psycholog je zpravidla ve spolupráci s nimi stavěn před úkol řešit jiné problémy než zvyšování výkonové motivace. Ten je aktuální u sportovců mladších, typicky v období dospívání. S naprosto odlišným úhlem pohledu na výkonovou motivaci se setkáváme v psychologii pohybových aktivit s nesoutěžními cíli (exercise psychology), kde je vysoká míra výkonové orientace hodnocena jako negativní jev. Výkon jako takový není chápán jako hlavní cíl, ale pozornost je věnována psychologickým benefitům pohybových aktivit a do popředí vystupuje téma prožitku (viz teorie flow) v duchu humanistické psychologie (Macková, 2003). Vztahem mezi výkonovou motivací a prožitky flow se zabývali Řepka a Man (Řepka, 2005, Řepka, Man, 2005). Téma mimořádných prožitků ve sportu u nás rozpracoval Kuban (2003)a dále Krásová (2008). Hošek (osobní sdělení, březen 2009) mluví o změně paradigmatu ve sportu - výkonové se mění v prožitkové. „Místo výkonově orientovaných "vůlistů" se ve sportu pohybuje více "frikulínů" (free, cool, in), pro které "upocený" výkon už není tak atraktivní. Výkon se stává prostředkem, jak dosáhnout na prožitek. Výkon je investicí k emočnímu zvratu - od diskomfortu ke komfortu“.

Vysoká míra výkonové motivace může být buď generalizovaná, jako osobnostní vlastnost demonstrující se ve všech činnostech daného jedince, nebo se může projevovat pouze v oblasti fyzického výkonu, jak již bylo zmíněno. Tento jev je častější u mužů. Jeho extrémní podoba je označována jako závislost na pohybu. Křivohlavý (2001) popisuje touhu po neustálém zvyšování sportovního výkonu jako jeden ze symptomů této závislosti. Specifický význam fyzického výkonu je dán důležitostí tělesného sebepojetí (Physical Self) v rámci celkového sebepojetí (total Self). Fox (1997) zdůrazňuje vliv tělesného sebepojetí na chování jedince a na pocit životní pohody (well-being). Způsob, jakým člověk vnímá své tělo a jaký má k němu vztah, určuje jeho fyzickou identitu (physical Self) a také jeho vztah k pohybové aktivitě, ke sportu, ke své tělesné hmotnosti, k prezentaci své osobnosti, a také způsob zvládání (coping) těžkých životních událostí, jako je vážná nemoc, stárnutí apod. Mrazek (Mrazek, in Fialová 2001) považuje za tři základní komponenty tělesného sebepojetí vzhled, zdatnost a zdraví. Zdůrazňuje intersexuální a věkové rozdíly ve významu těchto tří složek pro tělesné sebepojetí. Zatímco pro ženy je důležitější vzhled a tělesná hmotnost, pro muže zdatnost a sportovní výkon. Patologie v oblasti tělesného sebepojetí pak bývá u žen častěji demonstrována právě ve vztahu ke vzhledu a tělesné hmotnosti (např. psychogenní poruchy příjmu potravy) a pohybová aktivita je v takových případech chápána pouze jako prostředek k jejich ovlivnění, u mužů pak ve vztahu ke sportovnímu výkonu, kdy provádění pohybových aktivit má znaky nutkavosti, takoví jedinci nejsou schopni vnímat signály svého těla, dochází k sebepoškozování (záněty úponových šlach, bolestivé stavy pohybového aparátu), dlouhodobě pak často ke stavům vyčerpání a únavy (syndrom chronické únavy). Takové chování má své četné psychoanalytické interpretace. Tyto problémy bývají spojovány s perfekcionalismem, snahou mít vše pod kontrolou, neschopností prožít a projevit vlastní emoce a obecně problémy se sebepojetím a identitou, kdy se snaha ovládat a kontrolovat, mající dle psychoanalytických interpretací původ v raném dětství, projevuje právě na vztahu k tělu, jeho vzhledu a výkonnosti. Tyto jevy mohou být rovněž spojeny se vznikem psychosomatických obtíží. Poněšický (2005) popisuje vytěsnění varovných signálů (ohledně únavy, míry únosnosti, potřeby po oddechu) touhou po dosažení či udržení špičkové výkonnosti. Patologická výkonnost z lékařsko-somatického hlediska souvisí se stresem, s neúnosným zatížením zvláště svalového aparátu a krevního oběhu a s nebezpečím dekompensace. Psychologicky hraje dle něj důležitou roli prožívání vlastního těla jen zpředmětněně coby prostředku k výkonu (event. coby obdivovanému krásnému objektu), bez ostatních důležitých atributů vztahování se k vlastnímu tělu (péče a starosti o něj, mít ho rád i s jeho nedokonalostmi atd.). Protože výkonnost těla substituuje uspokojení jiných významných psychologických potřeb, nesmí být zpochybněno a jeho selhání musí být somatizováno - vydáváno za nemoc. Výsledkem pak může být postižení orgánových systémů, které s výkonností nějak souvisí: srdce – spjaté s obecným termínem srdečního selhání, stejně jako krevní oběh (hypertense či naopak závratě), či svaly a vzpřímený postoj - postura, či to „nevydrží“ hlava (bolesti, poruchy koncentrace, částečná hluchota a tinitus) atd.

Perspektivu tématu výkonové motivace v kinantropologii vidí autorka této stati právě v širším chápání jejího významu pro osobnost daného jedince a pro jeho psychické i tělesné zdraví, nikoliv jen pro maximalizaci sportovního výkonu samotného. Tento přístup má své uplatnění i v koncepci programů zaměřených na zvýšení pohybové aktivnosti (definována Dobrým, 2008), při úvahách, jak ovlivnit adherenci a motivaci k provádění pohybových aktivit. Problém výstižně shrnuje Hošek (2008): „Sport patří spolu s uměním evolučně mezi nejstarší zábavy člověka. Bývá interpretován jako egoprezentace zdatnosti se sexuálním podtextem (zvýšení atraktivity). A to je jeho hlavní psychologický problém - je přitažlivý hlavně pro potenciálně úspěšnou, sportovně talentovanou část populace. Cesta ke zvýšení atraktivity sportu pro širší populaci je v omezení meziosobní soutěživosti a uplatňování intraindividuálního hodnocení, kdy člověk soutěží se svými standardy, minulým výkonem apod. Emocionalita sportu je nejen v soutěživém prvku, ale i v prostředí sportu, v přírodní kulise, v sociálním podpůrném prostředí, v dynamice průběhu činnosti, v jeho nečekaných a humorných momentech, v endogenních opiátech při zátěžovém průběhu aktivity a v radosti spojené s momentem dosažení, ukončení, absolvování“.

 

Bibliografické citace:

BANDURA, A. Self-efficacy. The excercise of control. New York: Freeman, 1997. ISBN 978-0716728504

DOBRÝ, L. Krátká historie pohybové aktivnosti a zdravotních benefitů. Těl. Vých.

Sport Mlád., 2008, r. 74, č. 2, s. 7-17

DUDA, J.L. et al. Relationship Between Task and Ego Orientation and the Perceived Purpose of Sport Among High School Athletes. Journal of Sport and Exercise Psychology, 11, 1989, 318-335. ISSN 0895-2779

FELTZ, D. L., SHORT, S., SULLIVAN, P. Self-Efficacy in Sport - Research and strategies for working with athletes, teams, and coaches. USA : Human Kinetics, 2008. ISBN 9780736059992

FIALOVÁ, L. Body image jako součást sebepojetí člověka. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0173-7

HOŠEK, V. Psychická odolnost při neúspěšné činnosti. Praha : UK, 1979.

HOŠEK, V. a kol. Motivace sportovního tréninku. Praha, Univerzita Karlova, 1986

HOŠEK, V., SLEPIČKA, P., HÁTLOVÁ, B. Psychologie sportu. Praha : Karolinum, 2006. ISBN 80-246-1290-9

HOŠEK, V. Úloha zátěže při výchově. Studia Kinanthropologica, IX, 2008, (1), 25-28

HRABAL , V. ml. , MAN, F. , PAVELKOVÁ, I. Psychologické otázky motivace ve škole. 2.vyd. Praha: SPN, 1989. ISBN 80-04-23487-9.

FOX, K.R. Physical Self : From Motivation to Well-Being. USA : Human Kinetics, 1997. ISBN 0-87322-689-5.

HOGENOVÁ, A. K filozofii výkonu v současné společnosti. Psychosom, 3, 2005,2. ISSN 1214-6102

KRÁSOVÁ P. Tendence vyhledávat mimořádné prožitky u vysokoškoláků ve vztahu k osobnostním charakteristikám. Studia Kinanthropologica, IX, 2008, (2), 258-265

KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. s. 134-142. ISBN 80-7178-551-2.

KUBAN, J. Potřeba mimořádného prožitku ve sportu. Disertační práce. Praha: UK FTVS, 2003

MACKOVÁ, Z. Šport jako duševný zážitok.Bratislava : Univerzita Komenského, 2003. ISBN 80-223-1816-7

MAN, F., ŘEPKA, E. Výkonová motivace a flow prožitek. Kompatibilita nebo kontraverze. In J. Kirchner (Ed.), Kontexty prožitku a kvalita života (pp. 75 - 84). Ústí n. Labem: Univerzita J. E. Purkyně & Asociace psychologů sportu ČR, 2005. ISBN 80 - 7044 - 699 - 4.

MAYEROVÁ, M. Stres, motivace a výkonnost. Praha : Grada Publishing, 1997. ISBN 80-7169-425-8

NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha : Academia, 1998. ISBN 8020006893

NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha : Academia, 1997. ISBN 80-200-0592-7

NIEDOBOVÁ, H. Sociální pozice ve středoškolské třídě a výkonová motivace studentů. Diplomová práce (ved. I. Poledňová). Brno : MU, Fakulta sociálních studií, katedra psychologie, 2007

PARDEL, T. , MARŠÁLOVÁ, L. , HRABOVSKÁ, A. Dotazník motivácie výkonu. Bratislava: Psychodiagnostika, 1983

PAVELKOVÁ, I. Motivace žáků k učení: perspektivy orientace žáků a časový faktor v žákovské motivaci. Praha : PedF UK, 2002

PONĚŠICKÝ, J. K filozofii výkonu. Psychosom, 3, 2005,4. ISSN 1214-6102

ŘEPKA, E. Vysoký výkon či optimální prožitek. Změna paradigmatu ve vyučování tělesné výchovy. Habilitační práce Praha : Univerzita Karlova, Fakulta tělesné výchovy a sportu, 2005

SCHULER, H., PROCHASKA, M. Dotazník motivace k výkonu – LMI. Praha : Testcentrum, 2003

TEOSQ. [online]. [cit. 2009– 02 –16] Dostupné z (http://www.brianmac.co.uk/teosq.htm)

VANĚK, M., HOŠEK, V., MAN. F. Formování výkonové motivace. Praha: UK, 1982

Kontaktní adresa:

PhDr. Daniela Stackeová, Ph.D.

Katedra fyzioterapie, FTVS UK, J. Martího 31, 162 52 Praha 6 Veleslavín

E-mail: Stackeova@volny.cz

Tel.: 777114701

—————

Zpět